Už ho vedou

Zatímco v Berlíně už jde do tuhého – naše zvířátko vedou na trh (dnes se tam odehraje projekce pro nákupčí) - do Prahy se vrátil vánoční čas, alespoň počasí se tak brzy ráno tváří, takže si můžeme ještě něco přát... a zdá se, že nám všichni upřímě přejí, abychom pochodili. Alespoň všichni ti, co se nám ozývají, co nás potkávají a co je baví držet nám palce. A my jim všem za to děkujeme a slibujeme, že jim je nikdo neukousne.

Festival už je v běhu a tak se diví, co my v Praze, ale uklidňuji je, že v Berlíně je Vráťa a dobře se o Vlka stará. My přijedeme jako posila ve středu večer. Ve čtvrtek nás čeká dopoledne 1. mezinárodní projekce – oficiální mezinárodní premiéra. Když jsem byla před 4mi lety v Berlíně na festivalu, říkala jsem si, že by bylo hezké mít tam někdy film... evidentně se alespoň některá přání plní... některá dokonce brzy. Takže nám také držte palce a my Vám na oplátku řekneme, co je nového s Vlkem na pouti.

Maria

Šatičky a šlehačka

„A jaké si bereš šaty?“ zeptala se mě kamarádka po telefonu a totálně mě zaskočila.

„Já... vlastně jsem o tom ještě úplně nepřemýšlela...“ musela jsem přiznat nahlas. Zatím jsem řešila spíš, jestli v našem hotelu bude wifi, protože opouštím na 4 dny rozdělanou práci v Praze, a v kolik končí naše oficiální povinnosti v neděli, abychom mohli vyrazit zpět a já stihla ještě večer na pár hodin střižnu... Na chvíli se sluchátko odmlčelo, ale pak mu to nedalo: „Uvědom si, že je to Berlín... červenej koberec... viděla jsem v televizi Scarlett Johanson...“ A tak jsem se stavila u své druhé kamarádky, v obchůdku. Potěšena mým zájmem a s okamžitým nadšením pro akci, mi ukázala šaty. Vlastně jsme se na sebe koukaly už od dveří, ale byla to ta kategorie karneval nebo mimořádná událost. A v tom mi to teprve ve vší síle došlo... ona právě teď je ta mimořádná událost!

Šaty mi visí v pokoji na skříni na ramínku, pozoruji je přes rameno od psacího stolu. Jsou originální, vtipné a padnou mi jako už dlouho nic... ale nejsme zvyklí na červené koberce... když nenajdu odvahu, posílám alespoň MMS kamarádce.

Vzápětí přichází odpověď: „Jsem moc ráda, že na tvém filmovém dortu bude šlehačka!“

Maria

jahody v Berlíně

V Berlíně byl problém sehnat jahody, takže je vezeme z Prahy. A bednu šampaňskýho, co máme už rok v kanceláři. Určitě se bude hodit. Přijíždíme ve tři, Marta na uvítanou oznamuje, že se ozvali už tři distributoři z Francie, takže zvyšuje cenu filmu. Možná je to vtip, nestíhám to uplně řešit, vybalujeme jahody a připravujeme se na drink reception od šesti hodin.

Ačkoliv všichni trvdí, že je tu letos kvůli krizi míň lidí, připadá mi na trhu standardně rušno. Všechno je tu klasicky do červena, stejně jako vizuál našeho filmu, takže si tu připadám dost stylově. I ten červenej koberec je tu pro mě.

Drink se vydařil, jahod bylo akorát a přišli všichni kdo měli přijít. Film se promítá poprvé až v úterý, na uzavřené projekci na trhu. Vyměňujeme jahody za slib, že všichni v úterý dorazí. Všichni si odnáší naše pohlednice s vlkem a Karkulkou. Aleš Danielis má radost, že se všem líbí slogan filmu, jehož je autorem. Já mám radost, že se dýchánek se podařil nad očekávání.

Pak thajská večeře, potkáme Irenu Hejdovou, Martina Poštu a veselý Poláky, projdeme pár barů a když se náhodou podívám na hodinky, jsou tři hodiny ráno. Asi by bylo rozumný jít spát. Dobrou.

p.s. a bedna šampaňskýho se samozřejmě hodila

we would be delighted to welcome you there...